Svět obrazů Vladislava Vovkaniče, malovaných v posledních několika letech, výrazně dominují dva námětové okruhy do značné míry protikladné. Na jedné straně krajina, lyricky akcentovaná a svým způsobem romantická a radostná. Lze-li tu použít paralelu s literaturou, pak je tato malba přírodní lyrikou. Naproti tomu je malířovo druhé téma, městská ulice, kavárny a život v nich, ostatně typické pro Evropu 19. a 20. století a její figurální malbu.
Odlišnost tématu a inspirace obou skupin obrazů je zřetelná i v charakteru malby. Barevná kompozice krajin je založena především na souzvuku hnědí a žlutí, které doplňují okry a tlumené zeleně. Rukopis malby je dělený, barva prosvětlená a delikátní. Lidské postavy jsou v těchto obrazech ojedinělé, nejsou protagonisty a jsou zakomponovány do krajiny jako její součást. Není tu dramatičnosti malby ani kompozice. Obraz krajiny je, jak už řečeno, harmonický a poetický.
Figurální malby druhé skupiny – nepochybně pařížské inspirace – jsou obrazy příběhů, dialogů i osamělosti. Fenomenu kaváren a jejich významu v uměleckém a společenském životě v Evropě byla věnována řada studií a memoárových knih. Vovkaničovi „Kavárny“ dokládají kontinuitu tohoto tématu i dnes, na přelomu tisíciletí.
Formová struktura těchto prací je znatelně diferencovanější, zejména se obohatila a téměř rozzářila barevná paleta, proměnil se i rukopis malby traktované ve větších skvrnách barvy.
V této souvislosti se výrazněji uplatňuje i technika akvarelu i kresby, které Vovkanič ovládá s pozoruhodnou lehkostí a bravurou. „Nemám vyhraněný styl kresby ani malby, dělám to co mě baví. Důležité je, aby si každý člověk mohl promítnout do obrazu svoje představy“ rekl o své tvorbě Vladislav VOVKANIČ.
PhDr. Petr Hartmann
Praha, květen 2001
Prosté kavárenské výjevy na cestě do věčnosti
Malování je pro některé lidi podobnou samozřejmostí jako dýchání. Jedním z takových šťastlivců je Vlado Vovkanič. Možná právě proto si muže dovolit luxus skromnosti. Nikdo přece hlasitě neupozorňuje své okolí na prostý fakt, že se mu právě podařil hluboký nádech. Má-li kdo skutečný dar, nepotřebuje o ném hovořit. V.V. říká štětcem mnohem víc než slovy.
Je zde ale ještě jedna pozoruhodná kvalita, bez níž by nebylo dáno umění existovat: objevitelství ve vlnách všedního světa. Spousty lidí mohou zírat na tutéž věc, scénu nebo výjev. Pouze objevitel za ní však vidí nový kontinent, neznámou planetu, jedinečný prostor pro vyjádření dosud utajeného rozměru. Zde je malý příklad: Tisíce lidí vysedávají denně v pražských kavárnách, ne každý v nich ale cítí živoucí poezii. Vladovy obrazy ji mají. Vznáší se nad stoly plnými drinků a postavami zahalenými rouškou sympatického tajemství. Prolíná se s onou magickou, stověžatou, orlojovitou, kafkovsko – muchovsko – secesně – impresionistickou atmosférou, kterou do tohoto vyhlášeného města přichází tolik lidí hledat.
Možná musí přijít člověk zdaleka, aby uviděl poklad v hromadě všednosti. Možná musí obejít svět, aby objevil prostou krásu domova. Možná musí získat všelidský rozměr, aby spatřil duchovní krásu ve svých nejbližších. Vlado má v tomto směru nezaslouženou výhodu: pochází z Ukrajiny a jeho manželka je Kanaďanka. Už proto musí být zákonitě jeho oči jiné, citlivější na světlo a tmu, vnímavější ke hře barev v zákoutích tajuplného města v srdci Evropy.
Život je samozřejmě mnohem víc než nekonečný film pohyblivých obrazů, zkrášlený směsicí odstínů z duhového spektra naší vnímavosti. Každá věc a každá bytost má kromě fyzické podstaty svůj duchovní rozměr. Všechny události se dějí mezi dobrem a zlem. A cesta člověka vede odněkud někam. Obrazy Vlada Vovkaniče připomínají momentky z dlouhého, vzrušujícího putování. Snímky, jež i po letech připomínají nálady neustále se měnícího světa. Prosté kavárenské výjevy na cestě do věčnosti.
Daniel Raus